Proč začít psát fantasy?

Ano, proč vskutku? Vždyť jde celkově vysátý žánr, hemží se to v něm braky a narušenými lidmi. Není v něm logika. Navíc postrádá vizionářství sci-fi literatury a vůbec v tom není prestiž. Přesto se najde spousta lidí, kteří si ve fantastice libují. Patří k nim i má maličkost. Snad společně odpovíme na otázku, jež je titulem tohoto příspěvku.

Jako s každým žánrem, kterého se člověk chytí, to asi začíná u četby. Začne to nevinně, třeba takovým Harry Potterem, ale ani se nenadějete a už máte v ruce Tolkiena, Pratchetta, Feista, Eddingse… Dlouho na sebe ani nedá čekat Sapkowského Zaklínač a Morressyho Kedrigern… Je to dlouhá cesta napříč desítkami autorů, není tedy divu, když občas člověk klopýtne na Eragonovi nebo Stmívání a na něj navazujících helio-lunárních jevech. Pak už rovnou přeskočíte do fáze, kdy vám přestanou vadit kýčovité, depresivní, někdy také trochu obscénní přebaly knih a v sekci s fantasy literaturou se u vás spustí Pavlovův reflex. Tuto část bohužel nemohu doložit vlastní zkušeností, já slintám hned, jak vidím výlohu plnou knih.

Když tak člověk čte, dříve nebo později dospěje do fáze, kdy mu cizí příběhy přestanou stačit, a obuje se do vlastních. Někdo to zkusí přes fanfiction, někdo skočí rovnou do vody. Já si své začátky příliš nepamatuji, ale cizí díla jsem v nich maximálně tak kopírovala, nikoliv rozpracovávala. Tak či tak, najednou jsem byla děcko s přebujelou představivostí, kterou nestačilo ventilovat na hračkách (zde prosím neočekávám žádné úchylnější asociace než je tato: zabalím barbie do trošky alobalu a hned mám stříbrnou vílu). Tak jsem si prostě sedla a začala to ze sebe sypat.

A v tomto bodě přichází onen klíčový moment, který fantasy, sci-fi a horor odlišuje od zbytku literatury a v němž tkví jejich nepopiratelná výhoda. Je to svoboda.

Nyní uvedu jedno naoko poněkud nabubřelé, ovšem celkem zajímavé přísloví: „Jenom dvě bytosti mají tu moc určit, kdy se co komu
stane, kdy se kdo narodí a kdy kdo zemře – Bůh a spisovatel.“ Tak proč se jako autor omezovat? Když je ve vaší moci, aby se narodilo dítě, tak proč ne nějaké, co bude časem mít na čele jizvu ve tvaru blesku? Uznejte, že to se v reálném světě málokteré rodičce povede. Proč nemůže váš hrdina místo chřipky dostat kouzelnické spalničky, jež provází nadměrná svědivost ušního boltce? Nu, a není pád do hlubin trpasličích dolů s démonem na zádech prostě dokonalý způsob, jak někoho (byť přechodně) sprovodit ze světa? No který super beletristický autor by si tohle mohl dovolit?

Pravdou je, že i fantasy má svá pravidla, to aby ten žánr měl vůbec nějaký tvar. Nestačí k tomu jakákoli šílenost, ale něco, co zavání magií. Jinak si ale můžete napsat prakticky všechno, po čem toužíte, a jediné co vám hrozí, že budete zařazeni do jiné podžánrové škatulky, než jste si představovali.

Bohužel právě v této části spočívá i temný úděl tohoto žánru. V možnostech, které nabízí, se najde spousta prostoru pro tzv. brakotvorce (angl. trashmakers), kteří buď postrádají soudnost, nebo klesají pod tíhou vlastního ega, popřípadě obojí dohromady. Psát fantasy je totiž snadné, psát dobré fantasy však není o nic lehčí než dát dohromady dobrý historický román. Proto má fantasy i řadu skutečně kvalitních a často i uznávaných autorů.

Tím se pomalu vlastně dostávám do té správné nadhledové roviny. Už bylo načase, do této doby jsem vám nabízela pouhopouhé komentáře kohosi, kdo ve fantasy zabředl až příliš hluboko, takže se z něj nevyhrabe, i když by třeba chtěl. Ve výsledku je totiž jedno, co smolíte za žánr. Základním prvkem jsou totiž lidé. Kde chybí lidskost, chybí i onen efekt ztotožňování se s postavou či obliba, s níž na ni čtenář pohlíží. Knihy bez prvků lidskosti se možná čtou, ale nikdy ne dvakrát.

Takže až budete někdy ohrnovat nos nad fantasy, a že i já jsem to párkrát udělala, mějte na mysli, že možná jde o něco splácaného z blbostí, ovšem jak nudný by svět byl bez nějakých těch nesmyslů. Nemluvě o tom, že i na fantastických kulisách se může odehrávat zcela normální příběh.

Ačkoliv… Kdo dneska chce vůbec psát něco normálního? Vždyť takové věci se při tom všeobecném honu za senzací, originalitou a individualitou už pomalu nečtou.

Vidíte? Tak proto. Proto v tomhle žánru píšu.