Osidla literárních serverů

Malé zamyšlení nad amatérskými literárními servery, jimiž jsem dosud prošla.
Ti, kteří rádi píšou mi jistě dají zapravdu, že se občas do takového společenství zaregistrovali (nebo o tom aspoň uvažovali. Ono totiž téměř anonymní blogování (jako například toto) má onu nevýhodu, že mu chybí zpětná vazba. Pokud se nějaká objeví, je to často něco tohoto typu: “Júú, hezů blogísek. Hlásneš pro mně v soutěši?” Takové společenství lidí, co se psaním zabývají, to je koneckonců jiná. Tak proč to nezkusit?
Ačkoliv jsem zastáncem myšlenky, že amatérské literární servery jsou skvělá věc, musím se přiznat, že mě zklamaly.
Začínala jsem na literu.cz. Tyto stránky mají výhodu svobodného publikování, autor si tam může hodit kolik příspěvků chce a kdy chce. Bohužel důsledkem toho je server zahlcen nízkoúrovňovými texty, mezi nimiž se kvalita těžko hledá. Váš příspěvek brzy zapadne, aniž byste dozvěděli nějaký názor, a aby jste uspěli, musíte si vybudovat síť čtenářů. Ne, to opravdu nebylo pro asociála mého typu. Kéž bych jen znala způsob, jak se odtamtud smazat.
Pak přišlo saspi.cz, které považuji za jeden z nejlepších podobných serverů vůbec. Vždycky tam máte zajištěný názor aspoň jedné fundované osoby – redaktora – a i další komentáře bývají většinou na úrovni. Naneštěstí s tím souvisí i doba, kterou musíte čekat, než váš příspěvek publikují. Jenže stejně jako všude i na saspi chybí čtenáři, zvláště pro prozaické věci. Autoři často jen pošlou svůj příspěvek k publikaci a jdou. Upřímně řečeno, já už tam často nechodím, a i když se náhodou objevím, málokdy čtu a ještě méně komentuji. Ono když asi čtvrt hodiny dáváte dohromady kvalitní komentář, který by upozornil na chyby a zároveň nehanil text, někdy dokonce chválil, a autor daného příspěvku se na to nenamáhá odpovědět… Ale tento fenomén není na saspi zase tak častý, to bych mu křivdila. Jen jsem si na to zkrátka vzpomněla.
Nyní se podívejme na písmáka (pismak.cz). Tento web je něco mezi saspi a literem. Je to jeden z nejstarších serverů a má stovky uživatelů. Publikujete sami, ale máte omezený počet publikací. Je dohodou, že na jeden příspěvek byste měli dát 10 komentářů, ale toť vše. Próza zde bohužel nemá příliš místo, stejně jako jinde, zvlášť když má víc jak tři normostrany. Co se komentářů týče, je na ně štědřejší než saspi, ale máte stejnou šanci na kvalitní jako na nicneříkající ohlasy. Popravdě řečeno, asi jsem tomuhle místu nedala pořádnou šanci, přesto mám v úmyslu se v brzké době smazat. Škoda.
Pak tu bylo ještě jedno šílenství  v podobě mezinárodních stránek, ale už ani nevím jakých.
Nevím, asi jsem příliš náročná. Mé představy o ideálním literárním serveru jsou asi takovéto: Pohybují se zde jen oduševnělí lidé, kteří vám pod příspěvky nepíšou blbosti. Nejsou ty ale také arogantní přechytralci, co vám v pohádce O hnědém a bílém hříbátku najdou rasistický podtext. Neexistuje zde poezie ve volném verši a pokud možno není tu poezie vůbec. Publikace je podmíněna určitým počtem komentářů i časem, takže každý tu musí číst a nástěnka není zahlcena. No, a samozřejmě je zaměřen na fantasy. Pcha!
V závěru této filipiky však musím konstatovat, že každý z jmenovaných serverů mi dal hodně. Naučil mě hledat kvalitu a též něco o řemesle. Potkala jsem tam pár talentovaných lidí a měla příležitost poučit se od mistrů. Dozvěděla jsem se, jak elegantně přijímat kritiku a jak ji stejně uhlazeně rozdávat. Suma sumárum, literární servery, to je něco, čím by si měl projít každý, kdo to s psaním myslí vážně.
Ráda bych tímto poděkovala všem, kteří pod některým z mých výplodů nechali smysluplný komentář, speciálně mé kolegyni Alasëe, která už musela z mých textů vytrpět ledacos. Díky.
Jen pro zajímavost: Na tomto příspěvku testuji přístup k blogu z programu Windows Live Writer, tak jsem zvědavá, jak to dopadne.