Evoluce mých postav

Musím se přiznat, že až do nedávna jsem se nad tím, jak vytvářím postavy, nezamýšlela. Prostě najednou v příběhu byly a moje chabá paměť už netušila, kde se tam ocitly. Nicméně i v nenapravitelném chaosu mé mysli existovaly určité postupy. O tu zkušenost bych se s vámi (i Vámi) ráda podělila a budu ráda, když se vy (ano, i Vy) podělíte o tu svou.

I. Fáze první: Frankeinsteinská Mary Sue

Začínala jsem neslavně, takříkajíc z šikmé plochy. Postavy jsem kradla. Vždy nevědomky, ovšem krádež to byla. V deseti letech jsem svoji úplně první postavu, stříbrného koníka Miradela, zkonfiskovala z nějakého kresleného seriálu. Kromě jména se vším všudy.

Bohužel s tím to neskončilo, právě naopak, moje zločiny byly s postupujícím časem hrůznější a rafinovanější. Moji hrdinové měli Aragornovu záhadnost, Gandalfovi jsem uloupila moudrost a mesiášský komplex... Tolkienovy „epické“ hrdiny jsem tuším vykradla globálně. Z Sherlocka Holmese jsem udělala retardovanou trosku, protože jsem uhamounila všechen jeho intelekt. Takhle jsem sešila dohromady asi deset oblíbených postav a vznikla odporná, dobrotou a šlechetností nasáklá zrůda. Taková přeexponovaná kreatura se zákonitě nemohla v příběhu dlouho udržet a musela tragicky zhynout. Nutno dodat, že patosem se tenkrát nešetřilo.

Obávám se, že jsem se tohoto Suekensteina ještě nezbavila, pořád existuje v mém podvědomí a vrací se. Jeho jméno zpravidla obsahuje slabiku „ar“. Naštěstí už je patřičně naředěný nespolečenskými sklony, tvrdohlavostí a jinými poctivými vrtochy.

II. Fáze druhá: Dítě okamžiku

Evoluce Suekensteina nikdy neskončila, ovšem tu a tam na jejím pozadí vykoukla nějaká ta spontánní odchylka. Většinou šlo o postavičky vedlejších rolí či osůbky z mých neslavných nepočetných povídek.

U zrodu takové figurky vždy stál, jeden centrální bod, většinou nějaká vlastnost. Na tuto osu se podle potřeby příběhu nabalilo všechno ostatní včetně děje. Nebylo tedy divu, když taková postava dokázala během chvilky autorské nepozornosti svést příběhovou linii úplně jiným směrem, než jsem zamýšlela. Často příběh úplně rozebrala tím, že všechno egocentricky stáhla na sebe. Příkladem jsou Sanri, Adalid i Burrajo z povídky Ve stopách starce. Ti tři si pozornost mou i čtenářovu tak dobře rozdělili, že se k nim do povídky pořádný děj ani nevešel.

III. Fáze třetí: Cizinec

Reakcí na nezvladatelné děti okamžiku byly charaktery pevně ukotvené a téměř puntičkářsky zaevidované. Měly kompletní fiktivní životopisy, rozsáhlé psychologické analýzy a vůbec byly jasně určené. Bohužel vždy formou souvislého textu, takže když jsem s nimi nějakou dobu nepracovala (a ledacos jsem jako obvykle zapomněla), dalo mi problém to zpětně dohledat. Navíc byly tyto postavy asi trochu umělé, naladěné na jiné frekvence, zasazené do prostředí, ve kterém jsem se necítila jistě (alternativní 19. století). Netrvalo dlouho a byli to pro mě cizinci.

IV. Fáze čtvrtá: Houba

V současné době moje literární děti vznikají z takzvané suekensteinské spory. Tento typ postavy spí pod mechem mojí fantazie a nezačne klíčit, dokud se půda nepromáčí námětem, nějakou situací. Zatímco se tento námět stéká do podpovrchových vod, hromadí se ve studánkách a tryská z pramenů, prostě se formuje ve velkém koloběhu fabulace, spora klíčí a zkouší své možnosti. V biologické terminologii řečeno: vytváří nepravé podhoubí, jakousi neuspořádanou množinu vlastností, ve které se vyznám jenom pomocí instinktů.

Když uzraje čas, začnu z té podpovrchové hmoty vybírat klíčové informace. Charakterová plodnice se pomalu formuje. Postava dostane jméno, nějaký ten outfit, kladné a záporné vlastnosti. Dále pak nějaký cíl, pár schopností a pár slabostí, způsob mluvy, koníčky... někdy i něco z minulosti.

Mám i stupnici morálky 1-10, přičemž 1 = mučení/znásilňování zvířat a dětí a 10 = nemůže spát, protože se nepokusil vypátrat majitele dvojkoruny, kterou sebral na ulici ze země. Je to trochu zbytečný nástroj, aspoň ale vím, čeho jsou mé postavy za běžných okolností schopné, a tuším, jak moc či málo na ně v určitých ohledech můžu/potřebuji tlačit.

Všechny tyhle věci zanesu heslovitě na papír. Houba žije, má nohu i klobouk, ale také podhoubí, ze kterého může leccos vyklíčit, a tak má moje houba pořád prostor k růstu i k tomu, aby nás všechny překvapila.

Na závěr bych ráda pogratulovala těm, kteří se pročetli přes tuto ego-literární reflexi. Abych zachránila tento příspěvek od povšechného plácání, předkládám dvě kratičké neupravené citace, čistě pro ilustraci evoluce mých postav. Sama sebe jsem tím přesvědčila, že mé psaní pomalu zaznamenává určitý vývoj. Kterým směrem? To je zase jiná otázka.

Allainila ve věku deseti let: Má první postava potkává úplně neznámou postavu a myslí si toto:

„Pak jsem Tristanovi všechno převyprávěl, působil na mě totiž opravdu přátelským a upřímným dojmem, jinak bych se s ním nezdržoval.“

Allainila ve věku osmnácti let: Má poslední postava navštěvuje postavu, která je jejím starým známým:

„Zatímco se Borgio probíral svitky na nízkém stolku, Xalt stál nad ním a pokoušel se mu pohledem propálit lebku.“