Muž mnoha jmen

Stále jsem naživu! A tato blbůstka je toho důkazem. Je v ní ukryto i takové malé rýpnutí, reagující na určitý, ani ne nešvar, se kterým se ve fantasy tu a tam můžeme setkat. Jsem zvědavá, jestli bude odhalen.

Byl vysoký. Krátký vous měl prokvetlý moudrostí a plášť prachem. V jeho pohybech se tloukla důstojnost s energičností. Jakmile vstoupil do herny, místností to neklidně zabzučelo. Na takovéhle stárnoucí pány tu nebyli zvyklí. Muž těžkým krokem přešel k nejbližšímu stolku. Dva pašeráci byli v půlce hry, kostky se ještě kutálely po svém malém parketu, ale jak dopadly, to už se nikdo nedozvěděl. Na hrací ploše přistál cizincův měšec.

„Mám ani ne hodinu na to, abych ty peníze prohrál,“ oznámil suše.  „Co takhle nové kolo?“

Pašeráci si vyměnili kradmé pohledy a ještě kradmější přikývnutí.

„Jen se posajď, kámo,“ vyzval neznámého ten pašerák, který měl pásku přes oko. Přízvuk ho nutil konce slov protahovat. „Já sem Bug a tohle je Ramsk,“ ukázal na svého společníka a ten cizinci věnoval polovykažený úsměv.

Nastala vteřina ticha, během níž cizinec usedl ke stolu.

„A jak se menuješ ty, chlape?“ zeptal se Ramsk, když neznámý neprojevil ochotu sdílet své jméno. Nakonec se přece jen v tomto ohledu vyjádřil:

„Na severu mi říkají Kobenharm,“ pronesl důležitě.

Pašeráci byli spokojeni a začali se sápat po kostkách, jež pohřbil cizincův měšec.

„Jenže my jsme na východě,“ upozornil je Kobenharm. „Tady jsem spíš známý jako Noveluta, pro přátele Luta.“

„Tak fajn… Luto,“ zašklebil se Ramsk.

„Ale my nejsme přátelé,“ řekl Noveluta chladně.

„Poďme už kurňa hrát, prsťáky mě přímo sverbí.“

Chlap s páskou, Bug, se pokoušel tu hluchou rozmluvu přerušit. Podařilo se mu ukořistit kostky. Jak tak jimi kvedlal v plechovém kalíšku, Novelutova ústa se na okamžik nechala rozptýlit, oči však ne. Rejdily po jednookém lapkovi od usmolených rukávů k plešaté hlavě.

„A že vy jste z ostrova Kwan!“

„Náhodou sem a co má bejt?“ zavrčel tázaný.

„V přímoří si nechám říkat Denew, Denewos, když byste zavítali až na Maukenu,“ rozjařil se cizinec. „Za studií jsem si jméno ještě zkracoval a podepisoval jsem se ‚Den‘, den co den.“

Muž se od srdce smál, zato jeho společníkům už začínaly od vzteku doutnat uši. Ramsk po něm zuřivým gestem hodil jeho vlastní měšec. Zasáhl ho do žaludku a smích utichl. Bug se poškrábal pod páskou a významně před Denewa položil pár kostek.

„Hrajem,“ zahučeli pašeráci unisono.

„Bez všeho, není důvod se tak čertit, pánové,“ odkašlal si Denewos a sáhl po kostkách. Na to, že byly dřevěné, vážily poněkud příliš. Patrně se v jejich nitru schovávalo kovové závaží. On však ani nemrkl a mrštil cinknutými kostkami do kastlíku.

„Co hrajeme?“ otázal se. „Vrhcáby, krapad nebo snad manavy?“

„Ne, ne, ne, žádný takový,“ zavrtěl hlavou Bug. „Kdo hojdí vyšší číselko, vyhraje.“

„Dobrá, sázím všechno,“ řekl Denewos a položil své bohaství zpátky na stůl.

Bug a Ramsk po sobě mrkli a měli co dělat, aby skryli svou radost. Dychtivě přihodili i své, neméně nadité měšce.

Tři páry kostek zarachotily v plechových hrnečcích. Hráči třískli kalíšky na stůl tak, že stály dnem vzhůru. Bug odhalil své kostky jako první. Dvě pětky. Ramsk se mohl pyšnit jen jednou, zato jí dělala společnost šestka. Zraky všech přítomných se zaměřily na poslední neodhalené skóre. Denewos užuž sahal po plecháčku a chystal se odkrýt svůj nepochybně bídný hod.

V ten moment se dveře herny rozrazily a na prahu stanul malý sípající muž. Aniž by ztrácel čas s polapením dechu, zamířil ke stolku našich hráčů.

„Vy už jste tady! Takhle brzy jsem vás nečekal!“ řekl Denewos a jeho hlasem rezonovalo čiré veselí.

Příchozí po něm loupl okem a mezi hlubokými nádechy ze sebe vyrážel jednotlivé větičky: „Není to. Blízko. Sem. Na konec. Světa. Navíc mi. Řekli mi. Že mám. Spěchat. Když je. Máte předat. Vy.“

Denewovi pobaveně zacukaly koutky. V obličejích jeho spoluhráčů se usadil nervózní tik.

„Ukaž kostky,“ vybídl ho Ramsk.

Mužova ruka se sice ocitla v blízkosti kalíšku, místo něj však uchopila měšec. Denewos jej podal funícímu muži, který vytáhl lejstro, na nějž hráč pak zanesl svůj podpis.

„Farhidské království Walhagovým kněžím tímto děkuje,“ řekl malý ufuněnec a vmžiku byl ten tam.

„Tak to bychom měli k daním,“ pochvaloval si Denewos, „a teď zpět ke hře.“

Konečně odhalil své kostky. Padly mu dvě šestky.

S potěšením shrábl malé jmění, které se na hrací ploše nacházelo, a schoval je do kapsáře. Ze záhybů pláště na okamžik vykouklo fialové roucho.

„Pánové, děkuji vám za hru. Nesedí se mi tu s vámi špatně, ale mám také jiné, mnohem svatější povinnosti,“ řekl a vstal.

„To-to je pěknej podvod!“ rozčiloval se Bug.

„Ano, ale vy jste si začali,“ upozornil je Denewos. „Ale abyste neřekli, že nejsem lidumil, budeme to považovat za desátek. Walhag nechť vám žehná.“

Knězova blahosklonnost byla odměněna jen dvěma zuřivými pohledy.

„My boha čarování neuctíváme,“ zaprskal Ramsk.

Denewos se nejprve významně zahleděl na pašeráky a pak na kostky.

„Možná byste měli.“

A s těmi slovy opustil hernu.