Studentská odysea

Jen málo studentů a žáčků považuje školu za místo, kde by svůj čas trávili s chutí. Přesto ho tam tráví mnoho. Někdy to člověka otravuje, někdy skoro “ničí”. Zvláště když už tak nějak tuší, čemu by se chtěl věnovat a co je pro něj “zbytečné”. Takže jak takový pobyt ve škole přežít? A je vůbec ono přežívání ten správný přístup?

---

Jakožto studentka gymnázia, která se po sedmi letech studia doplácala až k maturitnímu ročníku, už mám takřka jasno v tom, čemu bych se chtěla věnovat: medicíně. I kdyby tento ambiciózní plán selhal, určitě se chci pohybovat v okruhu přírodních věd (biologie, chemie, a když to bude nutné i fyziky).

V gymnaziálních škamnách trávím 33 vyučovacích hodin týdně, z toho mým studijním zájmům odpovídá pouhých osm. Když se smiluji a vezmu v potaz maturitu, doplní se tento počet na číslo 16. Přesto jsem stále na polovině svého rozvrhu. Co tedy se zbytkem těch “zbytečných” hodin? Základní pojmy z filozofie mi k ničemu nebudou. Další rok informatiky ze mě počítačového mága neudělá. Dvě hodiny tělocviku za týden mou kondici nijak výrazně nezlepší atd.

Vědomí, že půlku dne strávím ve škole takzvaně pro nic za nic, působí obzvlášť frustrujícím dojmem, zvlášť když si večer pak musím vypracovávat maturitní otázky, dávat dohromady četbu k maturitě a pomalu procházet skripta k přijímačkám. (Zde se možná hodí poznamenat, že jsem blázen, když tohle řeším od září, ale co říct… Jsem prostě šprtský typ.) Jisté hodiny ve mně rozdmýchávají přímo peklo hněvu a marnosti, neboť v duchu odpočítávám, co jsem tou dobou mohla stihnout doma (nejen z hlediska studijního). Takové tiché a na povrch neviditelné záchvaty často ústí v řadu stížností a všeobecně špatné naladění.

Například dnes. Je pátek, mám pouhých šest hodin, z toho jsem tři strávila sledováním filmu o Zemi a jejím ničení. Byl opravdu hezký a i mně jakožto základnímu ekoskeptikovi vymyl mozek, tedy vlastně otevřel oči natolik, že jsem ochotna na problematiku nahlížet z méně zatvrzelého hlediska. Ale o tom možná jindy. Zbývajícími předměty byla čeština, v níž jsme probírali beatníky, tedy autory, kteří se v mých očích nachází v hodně hlubokých úrovních literatury. Pak tu byly základy společenských věd a již zmíněná “nepotřebná” filozofie. Nejužitečnější byla patrně němčina, jíž jsme strávili nad testem. Suma sumárum jsem měla více než mnoho času k tomu, aby se mé myšlenky toulaly. Na to, abych si celé hodiny četla pod lavicí se sluchátky v uších či jiným způsobem vyučujícího zcela ignorovala, na to opravdu nemám žaludek. Jakožto dcera pedagožky totiž zprostředkovaně vím, jak taková výuka může být pro učitele náročná. Ač to tak nemusí vypadat, učitel vchází do třídy s tím, že chce předávat informace, a i kdyby to mělo pro něj mělo být jen to, co má v popisu práce, vždycky to udělá, vždycky ze sebe něco vyloudí.

Každá informace člověka svým způsobem rozvíjí, přinejmenším jen tím, že zvažuje její relevanci. V duchu tohoto prohlášení můj zdegenerovaný mozek obsadila obzvláště neobvyklá idea: Když už v té škole musím dřepět, tak ať z toho mám něco víc než pocit nadefekování. Proč se tedy nenechat vtáhnout do filozofie, když se po mně chce jen, abych si tu a tam něco napsala a tu a tam se nad něčím zamyslela? Navíc je mi stydno, když pomyslím, kolik lidí postrádá i základní vzdělání a dalo by, nevím co, za to, nad čím jsem se naučila brblat. Taky bych místo studia mohla jít někam tvrdě makat.

Samozřejmě to nelze brát zase tak dogmaticky. Myslím, že nikdo není schopen udržovat stoprocentní pozornost, když se již podesáté za studium na gymplu probírá problematika globálního oteplování. Takovým příjemným kompromisem je, když si člověk stíhá dělat “něco bokem” a zároveň být plně zapojen do výuky. V některých případech to skutečně funguje, a to díky obdivuhodné toleranci některých učitelů, jimž tímto vzdávám dík.

Mé okolí může nyní, v závěru této poloúvahy zbystřit, neboť získalo neuvěřitelnou zbraň, kterou proti mně může použít v  okamžicích, kdy mé osvícenství zakolísá. Předpokládám, že k něčemu takovému dojde hned v pondělí ráno. Mnoho lidí (včetně mé osoby) má totiž tendenci k tomu, aby si rádo a s chutí stěžovalo. Já ale budu ráda, že mě na tento článek odkážou, i když v tom okamžiku spokojeně vypadat rozhodně nebudu. Pokud totiž něčím opravdu pohrdám je to arogancí, egoismem a nevděkem. Protože nejsem robot, občas se k některému článku této ďábelské triády uchýlím, ale žít v duchu tohoto trojúhelníku rozhodně nechci. A hlavně si jimi nechci kazit jedny z nejlepších let svého života.

…

A vždyť oni ti beatníci píšou vlastně docela čtivě… Ne. Konec moralistického průjmu. Gratuluji těm, kteří se pročetli až sem.