Umění komentovat

Za svou dosavadní, nepříliš výraznou, přesto však literární kariéru jsem objevila mnoho věcí. Jednou z nich byla technika vytváření komentářů k psaným dílkům. Chcete vědět, jak komentuji?

Úvodem nutno říct, že nejvíc jsem se asi nakomentovala na stránkách Společenství amatérských spisovatelů (www.saspi.cz) a velice vybraných souborech s koncovkou .doc. Něco jsem též utrousila na Písmákovi či na soukromých blozích.

Jaká jsou rizika?

Autorská pýcha je jedna z nejzranitelnějších věcí vůbec. Zvlášť když jste úplně neofackovaný nováček.

Chápu to. Člověk se tak dlouho lopotí s písmeny a odstavci, aby mu nakonec někdo řekl, že jeho zápletka je předvídatelná, postavy ploché a prostředí nedotažené? Navíc vám pořád vyčítají hrubky, hanební tupoidi. No koho by to nenaštvalo, vždyť ten s%f:!g uráží vaše literární dítě, vašeho génia! Je třeba ho odbýt (nebo i odbít), a to co nejrychleji a nejpeprněji!

Ehm, chci říct, že k přijímání kritiky musí autor dozrát a myslím, že je to i bez ohledu na jeho startovní věk.

Zejména k benjamínům se moje komentáře snáší jako obláčky. Na rozdíl od jistých „kolegů“ nenacházím potěšení v tom, že rozpačitého pisálka zapudím slovy: „Je to sračka.“ Ačkoliv ega jednoho či dvou zelenáčů z tisíce by takové popíchnutí zasloužila.

Hodná teta

Ano, jsem měkká. Ostrou a suchou kritiku záměrně nepíšu, autorovi vždycky vyhrabu nějaký bonbónek, který ho potěší. Můžu si to dovolit, protože komentuji jen díla, která mě něčím osloví a u nichž není problém nějaké pozitivum najít.

A to jim jen mažeš med kolem huby?

Ne, nemažu. Vždycky se snažím komentář naplnit něčím, co by autora mohlo posunout. Byť je to jen subjektivní čtenářská idea či jiný přelud. I ty se počítají.

Když je na to čas a prostor, komentuji jak obsah, tak formu. Nejjistěji si připadám v rozhraní žánr/styl, psychologii postav, pásmu vypravěče, účinku textu na čtenáře, využití námětu, když je to třeba, tak i kompozici. Slabá jsem zejména v oblasti korektur. Možná proto se mé texty tak hemží chybami.

Pokud je to na místě, povrtám se i v myšlence, vyjádřím svůj názor, ale nijak ji nehodnotím. Většina hlubších myšlenek ani nelze roztřídit do kategorie „dobré“ a „špatné“.

Metoda vody, biče a medu

Začnu vždy pozdravem a nějakou frází stylu „zajímavý textík“ či „působivé dílko“, popřípadě něčím neutrálním. Pak vysypu více či méně kritických postřehů, které nakonec zamáznu vyzdvihnutím nějakého pozitiva. Intenzita jednotlivých prvků se liší dílko od dílka. Někdy se stane, že na sloupec postřehů kritičtějšího rázu dosedne jen chabé „Jo a chválím hrdinčin netradiční účes.“ či tak, ale už dlouho se mi to nestalo.

Patent na rozum

Ten bohužel nevlastním, na to jsem příliš obtěžkána pokorou (ač se to nezdá). Navíc je asi tradicí, že u cizích textů člověk najde nedostatky vždycky. U vlastních je zaslepen tvůrčí euforií a většinou nenajde žádné, dokud se nedostaví autorská nenávist a celé dílo od základu nezpustoší.

Hořké zklamání

Nastane v okamžiku, kdy vypotím dlouhý komentář, pěkně každému slůvku obrousím hrany, a odpoví mi nukleární hlavice či nukleární zima. Spíš než odpověď čpící uražeností a hněvem mě ale mrzí, když můj komentář zůstane zcela bez reakce. Bez jediného přiblblého smajlíka či stoických tří teček. Člověk si pak připadá, že na ten server leze zbytečně.

Ale asi není na mě, abych to adekvátně posoudila.

Radši mi, čtenářstvo pověz, jak komentuješ Ty. J