Tyto věci píšu z důvodů filtračních a z důvodu toho, abych za den měla aspoň něco odepsáno.
Nicméně cosi v jejich spontánnosti mi říká, že by se čtenářovo oko nemuselo urazit.
3. 8. 2014
Bouřky se
sbíhají k naší vsi rychlostí šakalů na kolečkových bruslích. Radar je celý
červený, což si odmítám vykládat jinak než, že se stydí. Jak jinak mapovat
léto, než s pomocí dešťového pseudotonu.
Je takřka
pravidlem, že když se lopotím s odporně odbornými knihami, panuje venku
nádherné počasí. A co by toto pravidlo dělalo bez svého věrného parťáka –
lijákovitých prázdnin. Prozřetelnost zřejmě usoudila, že když mám dost času,
tak si klidně můžu počkat, až přestane pršet.
Zákeřnost
tohoto sezónního načasování nesahá ani po malíčky načasování cirkadiánnímu. Je
zajímavé, že se v rámci dne déšť trefí spolehlivě do té doby, kdy není
vítán.
Například poté,
co se upocená vracím ze zalité zahrádky. Nebo v době, kdy jsem na cestě
domů z místa, kam mi bylo zatěžko tahat deštník či jinou voděodolnou
výbavu. Nemluvě o posečených polích, neposečených trávnících a kočkách, které
si vyrazily na vycházku.
Liknavost
deště, a bouřkového zejména, je ovšem ještě horší.
Když si během
parného léta vyrazím s černou nepromokavou bundou do lesa, můžu se
spolehnout na dvě věci. Že mi slunce upraží hýžďovou krajinu, protože mám kolem
pasu ovinutý velký nepromokavý lapač fotonů. A že nezaprší, respektive mi o
čelo pleske jedna kapka, když vejdu zpátky na dvůr.
Zmínila jsem se
o dešti bouřkovém. Jeho otálení je nanejvýš iritující právě v onom tichu
před bouří. Tedy době, kdy je dusno a vzduch je tak těžký, že nám snad chvílemi
nebe padá na hlavu. U Teutatise! To se pak táhne nejen asfalt, ale i myšlenkové
pochody. A ty v tomto ohledu nikdy nepatřily k Boltům.
Dostala jsem se
k bouřkám, byla by škoda je opustit.
Mé meteorologické
znalosti se omezují na to, co mi paní Zárybnická a její kolegové řeknou. Tím
snazší je pro mě označit bouřky za nevychované. Když už ty blesky mě mně
vyvolávají paranoidní sklony k vytahování spotřebičů ze zásuvek, nemusely
by aspoň dělat takový kravál.
Ačkoliv na
kravál mnohdy stačí i slejvák jako takový. Ťukání do keramických tašek a jemné
troubení v okapu je sice romantické, ale mlácení do střešních oken a
parapetový dubstep mě nebere. Plus se mi z toho všeho zurčení chce pořád
na záchod.
A zajímalo by
mě, kterej blbec vymyslel kroupy.
Nemyslete si,
že jsem vůči dešťovému povětrnostnímu vlivu nějak zaujatá. Právě naopak. Nic
nemám radši, než spořádaný, neobleskovaný déšť. Vyčistí nádherně vzduch od
prachu i od lidí a pak je radost dýchat.
I takové zmoknutí je osvěžující mikromasáž.
Ale když, jako
teď, pořád do něčeho mlátí ta blbá přírodní elektrika a z nebe jako by na
mě lili kýbl, tak to teda ne-e. To jsme si, Matko Přírodo nedomluvily.
Žádné komentáře:
Okomentovat