José a Esmeralda kráčeli po pláži. Jejich kroky pronásledoval úplněk, dvojitou pěšinku stop omýval příliv. Náhle se José zastavil a prsty zašátral v Esmeraldiných zlatých vlasech. V pomněnkových očích mu zaplálo zvláštní světlo.
Hvízdl. Zpoza útesu přiklusal tanečním krokem skvostný bělouš.
José chytil svou lásku za útlý pas a vysadil ji do sedla. Jako by zdvihal peříčko. Chytil koně za uzdu a vedl jej vstříc konejšivým stínům. Esmeralda mohla obdivovat ve svitu luny hru milencových svalů, počínaje rytmickým kmitáním lýtek až... až...
Pak se José zastavil, aby poklekl před zlatovlasou jezdkyní. Zpoza opasku vydoloval předem připravenou růži a v majestátním gestu ji pozdvihl k Esmeraldě. Dívka se shýbla, uchopila stonek v místě, kde trny nemohly poranit její hedvábnou kůži, načež rudý květ přitiskla snad k ještě rudějším rtům.
Milencovo mužné chřípí se zachvělo pod přívalem emocí. Toužil, aby sesedla. Pak by ji mohl schovat před světem ve svém objetí. Mohl by zulíbat řasami ztěžklá víčka. Mohl sát vláhu z jejích mušličkovitých rtů...
"Ach, jak já tě miluji, José!" zašeptala Esmeralda a jeho srdce zajásalo. Pak se dívčiny tváře zmocnil zasněný výraz a zrak se jí zastřel.
"Kdo jsi?" otázala se zmateně.
José chmurně odtušil, že už zase ztratila paměť.
Přesně jak doktor Juarez předpokládal.
Žádné komentáře:
Okomentovat