Ve stopách starce

Jsem toho názoru, že neumím psát povídky. Přesto se o to pošetile pokouším znova a znova. Tento pokus pochází z loňského října a najdete ho kupodivu taktéž ve čtvrtém sborníku soutěže Rytiny (www.rytiny.cz), a to na devátém místě.

Ospalé ráno − na světě snad nikdy nebyla hospůdka s přiléhavějším jménem. Zívající štamgasti, připálená snídaně, opilecká dřímota, prázdná nálevna… Prakticky vše tu vytvářelo atmosféru koncentrované nudy, jež ovládala ovzduší pětadvacet hodin denně.

Hostinský Robador, svraštělý chlapík středního věku, měl v životě jen pár jistot. Jeho hospoda se zrovna netěšila velkou klientelou, příjmy tedy neměl valné. Jediným stálým hostem byl jeden bělovlasý stařík. Ten bohužel nikdy neutrácel. Neměl totiž co. Jen seděl v koutě a podřimoval. Hostinský ho však ve svém podniku trpěl. Patrně aby měl v lokále aspoň někoho.

Robador plivl do korbelu a hadrem se snažil ze dna vydrhnout hnědavý škraloup. Letmým pohledem přelétl nálevnu. Parta tří žoldnéřů právě dosnídala a zvedali se k odchodu. Dědula poklidně klimbal u krbu. Jako vždy. Hostinský odložil korbel a vydal se zkasírovat trojici bojovníků. Když odešli, zůstali se staříkem v šenku sami. Šenkýř utřel pár stolů, načež se dal do přepočítávání výdělků z posledního týdne. Výsledek ho mile překvapil, a to ještě netušil, čím dalším ho míní štěstěna oblažit.

Panty zavřeštěly. Robadorův zrak kmitl ke dveřím. Spatřil v nich hosta, jakého Ospalé ráno ještě nezažilo. Dotyčný měl ramena tak široká, že se málem nevešel do futer. Chlap ze svalů ulitý, od hlavy k patě oblečený do prvotřídní kůže. Ošlehanou líc rozrývala tenká jizva, která se klikatila až k okraji silné čelisti. Kolem masité šíje se obtáčel řetízek s talismanem. Švihácký úsměv a sebejistý postoj byly pouhými třešničkami na dortu mužovy impozantnosti.

Příchozí zablýskal chrupem v širokém úsměvu. Stařík v rohu se trochu zavrtěl. Hostinský vyvalil oči. Tím ale reakce na cizincův příchod skončily. Ten, trochu zklamán nedostatkem obecenstva, vstoupil a dusot těžkých kroků rozvibroval podlahu. V jeho stínu do nálevny přicupitalo podivné stvoření. Mladík s pískově zbarvenými vlasy a nepřehlédnutelným předkusem postupoval plíživým krokem vpřed. Na zádech se mu houpala kuše a u boku mu visel krátký a velmi naditý toulec. Pravděpodobně plný střel do kuše. Mladík se pohyboval kradmo a trhaně, díky čemuž působil dojmem neurotického hlodavce.

"Holahou, hospodo, Adalid jméno mé," zvolal svalovec a přitočil se k výčepu. Robador schoval zaneřáděný korbel a vykouzlil na tváři úslužný úsměv.

"Račte si přát něco k jídlu?"

"Jasně, hoď sem ňákej žvanec! Umírám hlady! Jo, a taky mám žízeň. Dej mi napít!" chrlil ze sebe Adalidův myší přítel sápaje se po pípě. Jeho kolega povytáhl jedno obočí a bez špetky zájmu skolil myšáka úderem do břicha. Ten zaskučel a svezl se k zemi, kde se schoulil do klubíčka.

"Až později, dobrý muži, nejdřív práce, potom zábava," mínil bojovník, zřejmě nijak nedotčený faktem, že svému příteli vylisoval kus tračníku.

"Čím jiným teda můžu posloužit?" zeptal se opatrně šenkýř a po očku sledoval, jak se Adalidův společník plazí ke krbu.

"Sháním průvodce a v sousední vsi mě poslali sem. Prý tady najdu nějakého schopného staříka, co se dost vyzná."

"To asi myslíte starýho Sanriho. Ten je zrovna támhle," odvětil Robador a ukázal do kouta. Bojovník přikývl a vydal se určeným směrem, k postavě spícího starce. Než na klimbající osobu promluvil, zastavil se a chvíli si kmeta prohlížel.

Muž seděl na zemi, zády se opíral o zeď. Bílá hlava mu poklesla na prsa, díky čemuž se starcova tvář schovávala ve stínech. Šlachovitá ruka spočívala na holi, která se horním koncem opírala o stěnu a dolním byla zaklesnutá v díře po suku. Přes ramena měl přetažený modrý plášť, který byl, stejně jako všechno stařečkovo oblečení, v dosti zbídačeném stavu.

Adalid se zamračil, k jeho boku se totiž dobelhal myší muž a zatahal ho za rukáv.

"To je ten maník, šéfe?" Nečekal však na odpověď a nohou šťouchl do spáčova kotníku. "Hej starochu, vzbuď se!" křikl. Odpovědí mu bylo nepřítomné zamumlání a Adalidův plamenný pohled.

"Nekopej do něj, idiote," obořil se na myšáka. Sladkým hlasem pak pokračoval ke stařečkovi: "Odpusťte prosím Burrajovi jeho hrubost. Vy jste, tuším, starý Sanri, že? Potřebovali bychom od vás..."

Adalid se zarazil. Vzhlédla k němu tvář, která byla aspoň o sedm let mladší než ta jeho.

"Tušíte správně, až na to přízvisko 'starý'," usmál se bělovlasý mladík.

"Šéfe, dyť to měl bejt děda," podotkl věcně Burrajo.

"Co by byl svět bez divných přezdívek," pokrčil rameny Sanri. "Člověk se narodí s bílou hlavu a hned je z něj děda na celý život... Ale pokud jsem slyšel dobře, něco jste mi chtěli."

"Ano." Adalid se konečně vzpamatoval. "Potřebujeme průvodce. Vy se tu v okolí prý vyznáte."

"No, záleží na tom, co si představujete pod pojmem okolí."

"Lesy na západ odsud," odvětil Adalid a sebejistě se usmál. Bělovlasého mladíka toto gesto však spíš znepokojilo, než uklidnilo. Jeho čelo se zvrásnilo pod tíhou pochyb.

"Ať už chcete na území Foxů dělat cokoliv, radím vám, abyste na to zapomněli. Jejich druh nemá ten náš příliš v lásce."

"S tím tak nějak počítáme, nejdeme tam na přátelskou návštěvu," zazubil se ramenatý hezoun a zálibně přejel dlaní po rukojeti své dýky. Burrajo blaženě zachrochtal na znamení souhlasu a vítězoslavně zatřásl toulcem.

"Ach tak," potřepal hlavou Sanri obraceje zrak k zemi. "V tom případě se mnou nepočítejte," prohlásil rozhodně.

"Jak to myslíte?" vyhrkl lovec.

"Víte, já jsem mírumilovný člověk, s vražděním nechci mít nic společného. Zvláště když jde o Foxy."

"Dobře vám zaplatíme," žadonil Adalid.

"Nepotřebuju vaše peníze, žiju možná skromný ale spokojený život," opáčil Sanri s náznakem hrdosti v hlase. Bohužel tu byl ještě jeden hlas a právě ten ho zradil. Skučení mladíkova žaludku netakticky naznačilo skutečnost, že už pár dní nic nepozřel.

"Až tak skromný, že nemáte co jíst. Není divu, že jste taková souška," ušklíbl se bojovník.

"Já si nestěžuju," usmál se chabě Sanri a pokusil se vstát. Naneštěstí ho ani v tomto ohledu tělo nepodpořilo. Po jediném zoufalém pokusu se mu zatmělo před očima a on se s tichým "kruci" sesul zpět ke zdi. Pár dní je někdy příliš dlouhá doba, zvlášť když hladovíte.

Burrajo vyprskl smíchy, díky čemuž dostal od svého společníka záhlavec.

"Zdá se, že se přece jen dohodneme," zasmál se bojovník a napřáhl k sedícímu muži mozolnatou dlaň. Sanri si nabízenou ruku chvíli prohlížel. Musel konstatovat, že nemá na vybranou. S povzdechem se chopil natažené dlaně a dovolil Adalidovi, aby mu pomohl na nohy.

"Jaká je vaše cena?"

"Jeden zlatý tiron za každého a postaráte se nám o zásoby," odtušil Sanri mdle.

Bojovník v duchu zajásal. Dva tirony byly úchvatná investice.

"Platí."

"Ehm... a uvítal bych také malou snídani − jako příplatek za rychlé vyřízení žádosti."

Podzimní les skýtal třem cestovatelům vskutku malebný pohled. Listí se odělo do pestrých barev a zkrášlilo koruny stromů. Všude možně se rozprostíralo v zlatooranžový koberec, jež měl schovat půdu před raním chladem. Vánek umetl pěšinky. Houby a pozdní plody provoněly vzduch. Ptactvo se chytalo k odletu, přičemž se s rodným lesem loučilo různými popěvky...

"Burrajo, nežer to!" zařval Adalid, čímž poplašil zvěř v okolí dvou mil. Myší mužíček tázavě vzhlédl od keře, jehož plody se právě nacpával. Rty i bradu měl pobryndané fialovou dření, v níž se tu a tam míhala žlutá zrníčka.

"Dyž mě to chutná."

"Tupče, neposlouchal jsi průvodce? Tyhle jsou jedovatý! Dělej, vyblej to! Nemůžu se zdržovat tím, že tě tu budu pohřbívat!"

Burrajo zbledl a okamžitě pozdvihl natažený prst k pootevřeným ústům.

"Ne TADY!" zasupěl bojovník a odkázal svého společníka k ostružiní. Nebohý Burrajo se tam rozběhl, prskaje jedovaté boby všude kolem.

Sanri, který tou dobou stál opodál, přešel ke keři. Utrhl jednu vejčitou bobuli, pak druhou. Pozdvihl dlaň a na okamžik obě podrobil důkladné prohlídce. Adalid ho při tom bedlivě pozoroval. Sanri bobule k lovcově hrůze nakonec snědl. V bojovníkově mysli cosi zachroupalo. Byl to přece bělovlasý mladík, kdo je varoval před fialovými bobulemi! Jak může být někdo tak tupý? Kdo je teď dovede k Foxům?!

Sanri si všiml pohnutí v lovcově tváři a nevzrušeně se zeptal:

"Děje se něco?"

"Nic, jen... Neříkal jste, že fialové bobule, co mají žlutá zrníčka, jsou jedovaté?" pípl Adalid a hlas se mu třásl nervozitou. Každou chvíli čekal, kdy s sebou průvodce šlehne do mechu.

Bělovlasý mladík se zamyslel.

"Opravdu jsem řekl fialové?"

Bojovník přikývl.

"Pak tedy došlo k trapné chybě, jedovaté jsou ty modré," konstatoval Sanri s omluvným úsměvem a raději se vzdálil. Na Adalidově čele totiž začaly vystupovat žilky a bojovníkova ramena se výhružně zvedla. Dýka vyskočila z pouzdra a už se chytala ke krvavému dílu. Bohužel musela zpět. Adalid potřeboval průvodcovu pomoc. Nakonec jen zafuněl a nakopl nejbližší muchomůrku.

Jaké zvuky se mezitím ozývaly zpoza ostružiní...

To by žádný ohleduplný autor neměl popisovat.

Jak cesta pokračovala, Adalidova trpělivost byla zkoušena čím dál tím tvrději. Průvodcova občasná nedůslednost přiváděla jeho spolucestovatele do krajně nepříjemných situací. Pravda, těch příhod nebylo mnoho, avšak Adalid jim přikládal velkou váhu. Nemohl se totiž zbavit pocitu, že nebyly dílem nedbalosti ale schválnosti.

Například když se v noci ukládali ke spánku v jedné jeskyni, a v jejím ústí se objevila Sanriho bílá hlava s nedbalým sdělením: "Mimochodem, tohle je medvědí brloh a pochybuji o tom, že bude dlouho opuštěný."

Nebo třeba když u večeře prohodil: "Doufám, že jsem se nezapomněl zmínit, že v noci se tu často scházejí uctívači démonů." Díky čemuž Adalid ani Burrajo, narozdíl od jejich průvodce, nezamhouřili oka.

Sanriho spánek − to byl také pojem.

Bělovlasý průvodce měl tu neobvyklou vlastnost, že dokázal usnout kdykoli, kdekoli a zabralo mu to minimum času. Adalid ani Burrajo nikdy neviděli nikoho usínat tak rychle. Mladík si prostě sedl, opřel se zády o strom a už klimbal. Jako nějaký senilní dědek. Tím pádem nikdy nepomáhal shánět dřevo či rozdělávat oheň. Lovci se tedy se zvlhlým dřevem museli vždy prát sami, přičemž se často stalo, že se jim rozdělat oheň vůbec nepodařilo. Kvůli zimě pak nemohli usnout a celou noc trávili pozorováním spícího průvodce.

Taková věc jistě dokázala naštvat, ale občas jim tato Sanriho dovednost hrála do karet. Mohli díky ní nevzrušeně řešit své záležitosti:

"A šéfe, kolik prachů dostanem za jednoho Foxu?" zašeptal myší muž a hodil do plápolajícího ohně ohlodanou kost. Adalid pohledem zkontroloval spícího průvodce a naklonil se Burrajovi.

"Mágové nám dají pytel stříbrných imber, dva když bude živej."

"Nádhera, fakt klasa," pochvaloval si Burrajo a sundal z rožně druhého králíka, urval si půlku a zbytek úslužně podal Adalidovi.

"Ale šéfe, neni to trochu nefér? Dyť Foxové nám nic neudělali, že jim černokněžníci jdou po krku..."

"O to se nestarej. Foxové jsou bestie a basta. Napůl lišky, napůl lidi − od takových démonů nemůžeš čekat nic dobrého. Mágové by je měli všechny vyhladit. Taky se jim to snad povede," odplivl si bojovník a zahodil obranou kůstku. S hrůzou si uvědomil, že to bylo Sanriho směrem. Trefila ho do ramene. Mladík se zavrtěl, ale k Adalidově úlevě neprocitl.

"Jak říkám, čím víc Foxů zítra chcípne, tím líp," zasyčel lovec. V dalším hovoru raději nepokračovali. Tiše zhltli pečeni, utřeli si ruce do trávy a zalehli. Měsíc se vyhoupl na oblohu a hvězdy završily soumrak. Poslední den cesty se přiblížil.

Sanri se nacházel ve sladkém objetí spánku. O jeho ukolébané vědomí se začínala otírat křídla snů. Přinášela něco, co by realita vytvořit nedokázala. Vzpomínky bez špatných pocitů, idealizované obrazy minulosti...

"Vstávat! Nemáme čas!"

Návrat do světa reality byl jako rána pěstí, zvlášť když přišel za úsvitu. Tak brzy se Sanri neprobudil léta. Trvalo dlouho, než setřásl rozespalost, a kvůli ní poslal své svěřence napřed. Stezka byla rovná a nevětvila se, před nimi bylo jen jedno rozcestí. Když se k němu přiloudal, Burrajo a Adalid už ho vyhlíželi.

"Kudy teďka?" zeptal se myší chlapík. Sanri svou holí pokynul k stezce vpravo. Vedla tím směrem, kde les povážlivě řídl, a když se člověk trochu zaposlouchal, mohl slyšet šumění řeky.

"Hynderbayský most..."

"Nezdá se mi, že by Lišcí národ bydlel za řekou. Co zkusit druhou pěšinu?" přerušil ho Adalid. Jednalo se o velice zarostlou cestu, která se nořila hlouběji do temného hvozdu.

"Tu bych vám nedoporučoval," řekl Sanri a spěšně vykročil po cestě vpravo.

V tom okamžiku se mu o spodní čelist opřelo ostří Adalidovy dýky. Průvodce strnul a překvapeně zamrkal.

"Nic takového, příteli. Nejdřív nás pěkně dovedeš k Foxům. My těch pár pololišáků skolíme a pak se uvidí, co provedeme s tebou," ušklíbl se bojovník. Na tento okamžik se velice těšil.

"Doufal jsem, že během cesty změníte názor. Ehm, opravdu nechcete..." začal Sanri, avšak lovcovo zavrčení ho umlčelo.

"Nezajímají mě tvoje dojmy. Zaveď nás k Foxům!"

Průvodce váhal. Pak si rychle přitáhl hůl k tělu a s její pomocí odstrčil Adalidovu dýku, aniž by ho byť jen škrábla. Spodním koncem pak udeřil bojovníka do břicha. Nečekal, až se z toho lovec vzpamatuje, a otočil se ke zpáteční cestě.

Ocitl se tváří v tvář Burrajově kuši. Myší muž se potměšile chechtal a všelijak sebou v záchvatu nadšení škubal. Střela však zůstávala neochvějně namířená na Sanriho srdce. Průvodce si povzdechl.

"Pánové, tohle není fér."

"Ty bastarde!" Adalid, který si jednou rukou svíral břicho, se na mladíka vrhl a volnou tlapou ho chytil pod krkem. "Vykuchám tě zaživa!"

"Dovolte mi věcnou poznámku: Vykuchaný vás nikam nedovedu. Co kdybychom si to nechali napotom?" zasípal Sanri na svoji obranu. Bojovníka se to bohužel nijak zvlášť netklo.

"Má pravdu, šéfe, vykucháme ho pozdějc," řekl Burrajo.

Adalid se ještě chvíli opájel škrcením bělovlasého mladíka, načež vida, jak jeho oběť modrá, stisk povolil. Sanri se mírně zapotácel, ale brzy našel oporu ve své holi. Následující vteřiny se plně soustředil na lapání po dechu.

"Ještě jsme spolu neskočili. Příště si to opravdu vychutnám," zavrčel Adalid.

"Budu se těšit," zašeptal průvodce a promnul si zhmožděný krk. Jeho hlas byl tak slabý, že tentokrát bojovník jeho poznámku přeslechl. Naštěstí.

Tříčlenná skupinka si to hasila po stezkách lesní zvěře. Jiné pěšinky v té části lesa ani nebyly. První šel ramenatý hezoun, z jehož výrazu se dalo usoudit, že se na něj paní Štěstěna směje. Za ním ztrápeně kráčel bělovlasý mladík, který zas měl v patách myšího mužíčka a bohužel i jeho kuši. Boty měli urousané od rosy a pěkně je v nich zábly nohy. Hustý les brzo ustoupil nižším stromkům a i ty se brzo rozptýlily v ostrůvky mýtin, po nichž se přelévala mlha.

Adalid zářil spokojeností. Teď, když měl toho lajdáckého průvodce v hrsti, nic se nemohlo pokazit. Kdyby mu jeho lovecká samochodka nezmizela po kotník v louži, patrně by si ani nevšiml, že si to rázuje skrz rašeliniště. Byl zvyklý dívat se k výšinám, ne tam kam šlape.

Lesem prolétlo další zaláteření.

"Asi jsem se zapomněl zmínit, že tu máme dost podmáčený terén," ozval se Sanri. Lovcova tlapa okamžitě sevřela jeho rameno a postrčila mladíka kupředu. Adalid vytrhl Burrajovi kuši z rukou a důrazně průvodci pokynul.

"Půjdeš první a žádný pitominy! Pohyb, pohyb!"

Sanri váhavě vykročil po stezce. Nemohl se na svou paměť spolehnout stoprocentně, proto radši cestu zkoumal holí. V zádech ho svrběla namířená šipka. Pěkně prekérní situace. Nemohl tušit, že se vše brzy vyřeší samo.

Došlo k tomu, jakmile se dostali na pevnou půdu, což provázel nemalý díl úlevy. Možná proto jejich ostražitost trochu polevila. Jinak by je stvoření, jež na ně vyskočilo z mlází, nemohlo tak zaskočit.

Rezavý tvor, osrstěný, velký jako desetileté dítě, se vrhl na Burraja. Myšák kviknul a leknutím upustil kuši. Adalid ji hbitě sebral a namířil na rusou bestii. Sanri však včas zasáhl a vyrazil mu zbraň z rukou. Šipka prolétla vzduchem a zaryla se do kmene rozložitého buku. Burrajo se mezitím válel po zemi ve snaze setřást ze sebe útočníka. Celý svět se s ním točil. Obloha, mech, listí. Vyceněné zuby, žluté oči, drápy. Vše promíchané se zrzavou srstí útočícího Foxy.

Sanri měl mezitím spoustu práce s Adalidem. Bělovlasý průvodce se ho svou holí snažil udržet dál od kuše. Dosud se mu to dařilo, dokud mu ji lovec nevytrhl z rukou a nevrátil mu jeden z mnoha úderů. Sanri upadl na zem, čehož jeho protivník využil a zmocnil se kuše.

Zamířil. Výborně! Burrajovi se zrovna podařilo Foxu znehybnit... Nebo se Foxovi podařilo znehybnit Burraja? Každopádně bylo možné liščího útočníka odpravit jediným výstřelem. Což taky Adalid mínil udělat.

Všechno zhatilo kopnutí, které Sanri uštědřil lovcově holeni. Lovec zavrávoral. Ten okamžik liščímu človíčkovi stačil na to, aby vyhodnotil hrozící nebezpečí a spasil se útěkem. Zrzavý přízrak zmizel stejně rychle, jak se objevil. Jediné, co po něm zůstalo, byly škrábance a oděrky na Burrajově těle.

Adalid zuřil. S brunátnou tváří se obrátil na Sanriho, který mu velice nešťastně ležel u nohou. Lovec zahodil kuši a zašátral po dýce. Šipka do srdce se mu v tomto zdála být malým trestem.

"Hrdinové. Vždyť to bylo jen jedno z jejich dětí," poznamenal průvodce vzdorovitě. Mýtinu obestřelo hrozivé ticho, přerušované jen Burrajovými vzlyky. Myšákova mysl dostala zabrat stejně jako tělo. V Adalidových očích se nebezpečně zablýsklo a ruka s dýkou se napřáhla připravena bez milosti rozsápat ležícího průvodce.

"To bych být tebou nezkoušel, člověče," ozvalo se z dáli.

Lovec zkoprněl a opatrně vzhlédl. Údivem mu div nevypadly oči. Kam jen dohlédl, viděl jen řady Foxů. Důstojní příslušníci pololiščího národa kroutili ocasy, v protáhlých čelistech odhalovali špičaté zuby a vrčeli. V drápatých rukou svírali kopí, luky a meče. Ten, který prve promluvil, zelenooký Foxa v koženém kiltu, promluvil znova:

"Rád tě vidím, Sanri, máš potíže?"

"Tak trochu," zašklebil se bělovlasý mladík, "tito pánové jsou trochu temperamentnější, než jejich předchůdci."

"Hmm," pokýval hlavou Foxa, "přesto jsou to jistě rozumní člověkové a poznají, kdy je vhodné složit zbraně."

Co jiného také Adalidovi zbývalo, že?

Zanedlouho byli oba lovci pevně spoutáni a odkázáni na dozor několika liščích válečníků. Malý Foxa, který celý konvoj přivedl, se bavil tím, že po nich házel šišky.

"Díky za pomoc, náčelníku, tentokrát se mi to trochu vymklo z rukou," řekl Sanri s jistou dávkou zahanbenosti.

"Není zač, to my jsme dlužníky. Kdybychom si všechny ty rádoby lovce museli vytipovávat sami, stačili by napáchat spoustu škod," zakřenil se Foxa. "Jak jsi vlastně přišel na tyhle dva?"

"Oni vlastně přišli za mnou, ale jinak to znáš... Něco mi říkalo, že tihle nebudou zrovna mírumilovní ptáčci. Navíc, když člověk s někým cestuje, taky ledacos zaslechne..."

"Ty bastarde! Ty jsi celou dobu jen předstíral, že spíš!" osopil se na něj Adalid.

"Jen jednou!" hájil se Sanri. "A můžete si za to sami. Když si chcete upéct králíka, nemusíte svoje okolí ostřelovat kostmi."

"Tyy prašivý šejdíři! Ty..."

Bojovník měl zřejmě připravenou smršť nadávek, ale roubík mu zabránil v jejím vypuštění. U Burraja nebylo ničeho takového třeba. Bál se i hlesnout. Svýma malýma očkama rejdil od jednoho Foxy k druhému. Nepromluvil ani tehdy, když ho chlupatí strážci čapli a na náčelníkův pokyn jej spolu s Adalidem odtáhli pryč.

"Co s nimi provedete?" zajímal se Sanri.

"Jako obvykle: Oblbneme je šiškovicí a pošleme na voru po řece. Proč si špinit tlapy člověčí krví."

"Pravda, což mi připomíná..." Sanri zašátral v kapse, načež z ní vylovil dvě zlaté mince.

"Tady jsou dva tirony, co jsem dostal od těch vykuků. Celkem dlouho jsem je vodil za nos a musím říct, že jsem se chvílemi bavil. Za to rozptýlení bych měl spíš já zaplatit jim, ale mám takový pocit, že by je to moc nepotěšilo. No, vy si s těmi zlaťáky určitě poradíte," řekl a natáhl k Foxovi dlaň s lesklými plíšky.

"Nemůžeš nám ty peníze dát, z čeho pak chceš žít?"

"No, vždycky se najde někdo, kdo shání průvodce pro čistě mírumilovné účely," usmál se Sanri, který nedokázal potlačit zívnutí.

"Unavený?" tázal se náčelník.

"Jistě, vždyť slunce vyšlo teprve před třemi hodinami, je nechutně brzo," řekl mladík.

"Jsou všichni člověkové takoví spáči jako ty?"

"Pochybuji. Většině příslušníků mé rasy energie spíš přebývá, kvůli tomu se těžko vyhýbají unáhleným závěrům. Pak se nemůžou divit, když to někdo použije proti nim."