Kur jako kur

Poměrně starší záležitost (cca loňské léto), spontánní reakce na náhlou potřebu psaní. Podle toho to taky vypadá.

     Pan Kolbaba si hověl v houpacím křesle, četl noviny, pokuřoval. Zkrátka a dobře si jen tak vysedával na verandě a užíval si nedělního odpoledne.

     Byl den jako stvořený pro odpočinek.

Na dřevěné podlaze zašramotily lehké kroky. Kolbaba dlouze zašlukoval a nalistoval sportovní rubriku. Něco ho štíplo do palce u nohy. Nic. Pokuřující pán byl zosobněním klidu. Tak ho to něco štíplo znovu. Starý pán se trošku zavrtěl, ale jinak ani nehnul brvou. Tak se to To do posledního štípnutí pořádně opřelo.

     Pan Kolbaba zavyl, hodil noviny za hlavu a rychle se předklonil ve snaze přistihnout pachatele při činu.

     "Kdák!"

     Tam, kde se měl nacházet pár vytahaných ponožek, motal se chuchvalec hnědého peří. Drzá příslušnice rodu kurovitých s mozkem jako lískový oříšek.
Z vedlejší místnosti zazněl dusot a kvílivý ženský hlas:

     "Boženkó, Boženkó, kde seš ty moje zlatíčkó?"

     Během vteřiny se na verandu vřítila paní Kolbabová, tělnatá růžolící žena s umaštěnými prsty (i prsy). Když zahlédla slepici, okamžitě se po ní vrhla a vzala ji do náručí.

"Ty moje holčičko, kdepak ses mi toulala, co ty jedna uličnice?" švitořila a láskyplně hladila slípku po čmelíky zamořeném peří. Pak se obrátila na svého muže.

     "Už si nasekal dříví, Kolbabo?" vyštěkla, až ubohý pán nadskočil. Váhavě zavrtěl hlavou. Oči paní Kolbabové se zúžily v tenoučké škvírky.

     "A jak si to představuješ? Si myslíš, že já se
tady budu dřít a ty si budeš válet šunky a hulit? To sme si teda nedomluvili, Kolbabo. Viď, Boženko?"

     "Kdák," přitakala souhlasně slepice.

     "Jo a, Kolbabo, už si spravil tu střechu?"

      "Ale Miluško, podívám se na to zítra, vždyť je neděle," zkusil ji uchlácholit pan Kolbaba, jenže jeho paní se právě dostala do ráže.

     "A co když začne pršet?! Přestaň se flákat a koukej se do toho pustit!"

     "Kdák!"

     "A když už budeš v tom, tak si nabruš sekeru a naštípej mi dříví. Velký špalky pěkně na polínka, malý na třísky, ať to lítá. Jo a taky mi koukej nanosit vodu na praní. A taky bys mi moh dojít do lesa na chrastí…"

     "Kdák, kdák!"

     "… a taky potřebuju novou drátěnku do dvířek od králíkárny, Vomáčková řikala, že jim nějaká zbyla, tak tam cestou z lesa zajdi. Kdák. A když už budeš u Vomáčků, zeptej se, jestli by nám nepučili trochu mouky… Kdák, kdák! Posloucháš mě, Kolbabo?"

     Starý pán povstal z křesla s výrazem člověka, který se právě rozhodl. Beze slova opustil kdákající dvojici a zašel do domu. Vrátil se s nabitou brokovnicí. Obličej jeho ženy strnul v posvátné hrůze. Slepice Božka se jí vysmekla z usmolených rukou a spasila se útěkem. Tolik jí radil její miniaturní mozeček.

     Kulka prosvištěla vzduchem.

     Toho dne už paní Kolbabová nepromluvila.

     K večeři měli slepičí polévku a kvůli zatékající střeše jim kapalo do talíře. Slepice Božena to nemohla komentovat.