Povídka v tónech šibeničního humoru, která mě přivedla k úvahám, z čeho by si člověk měl či neměl dělat legraci. Došla jsem k závěru, že smích je jediná účinná zbraň proti strachu. No ale dosti filozofie. Přiznávám, že toto dílko neprošlo příliš náročným mechanismem tvorby. Jde o čistě impulzivní věc s pachutí hořkosti, přesto to má něco do sebe... Nechte si líbit.
Poslední obraz, který se mihl mou myslí, bylo světlo v tunelu. Pak mě ten vlak srazil.
Nechápu, proč jsem se vůbec vrhala do kolejiště. Měla jsem to dítě nechat přejet. Už jen fakt, že si tříroční děcko hrálo mezi kolejemi, svědčilo o tom, jak nedůslednou má výchovu. Takže jsem se obětovala pro potenciálního spratka. Žalostné.
No, ale aspoň jsem měla svůj konec rychle za sebou a opustila jsem slzavé údolí s plnou parádou. Moc jsem si ale nepolepšila. Místo načančaného ráje, který by praskal ve švech pod kýčovitými andělíčky, mě to vcuclo do nějakého zatuchlého kanclu.
Šedé zdi, kameninová podlaha, nikde ani světlík. Jediným únikovým otvorem byly napůl prosklené dveře za mými zády. Temnota, která se převalovala za tabulkou matného skla, mě však od jakýchkoli zaječích úmyslů odradila.
Za šéfským stolem seděla paní v černém. Byla dost hubená, kost a kůže − teda vlastně jen kost. Na štítku měla napsáno plytké "Smrt". Když si mě všimla, odložila brk, s nímž čmárala na pergamen, a upřela na mne pohled svých prázdných důlků.
"Ave, morituri te salutant," pozdravila jsem vzletně.
Nechápala jsem jak, ale Smrtčina tvář se zkřivila. Kdo by byl řekl, že holá lebka nepostrádá mimiku? V tu chvíli mě však víc zajímalo, co mi paní podsvětí chce sdělit.
"Tu frázi máš odkoukanou z Gladiátora nebo z Asterixe?" zahučela.
"Z Gladiátora," zalhala jsem.
"Hm, tak až příště budeš někoho zdravit v cizím jazyce, tak se ho nejdřív nauč," ušklíbla se neuvědomujíc si, že mě se už žádné "příště" netýká. Pak sáhla do šuplíku pro nevyplněný formulář. Abych si mohla přečíst, co v něm stojí, musela jsem přijít blíž. Stálo v něm:
Doznání ke skonu:
Jsem si plně vědom/a svého úmrtí a jakkoli s tím nesouhlasím, beru tuto skutečnost jako neměnný fakt. Dále prohlašuji, že nejsem nijak příbuzensky spřízněn s Bohem (či jinou podobnou entitou), a tudíž neočekávám, že bych příští pondělí zase běhal/a po světě.
Chápu, že můj neživý stav je nezvratitelný, a vůči vystaviteli dokumentu přesto nechovám pražádnou zášť.
Datum: dnešní
Místo pro podpis:
Kostěná ruka mi vnutila brk, načež ke mně přišoupla kalíšek s tuší. Na můj dotaz, zda-li nemá redispero, Smrt zaskřípěla zuby a důrazně mi doporučila, ať si pospíším. Že prý nemá na práci jen mou maličkost.
S první kaňkou, jíž jsem znesvětila svůj úpis, kdosi rozrazil dveře. Skleněná vitrážka narazila do zdi a roztříštila se. Muž, který se ocitl na prahu, však zničeným dveřím nevěnoval pozornost. Místo toho ke mně vztahoval ruku volaje:
"Zadrž, nebohá duše, nevrhej se do chřtánu bídné smrti..."
Nemusela jsem ho pozorovat dlouho, aby mi došlo, co je za idiota. Opálený obličej lemovaly vlasy v barvě peroxid-blonde. Vybělené zuby házely odlesky po stěnách, kdykoliv neznámý pohnul rty. Celý byl navlečený v bílém obleku a u boku se mu houpal naditý futrál na notebook.
"...alespoň dokud ti nepředložím vlastní nabídku," zakřenil se příchozí. Naštěstí už odhodil ten patos. Smrtčiny oční důlky se nebezpečně zúžily.
"Vypadni," zasyčela na vetřelce. Ten však byl příliš zaujatý prezentováním sebe sama. Bohužel cílem jeho snažení jsem byla právě já.
"Mladá dámo, snad byste se neupsala k tak fádní dohodě, když jsou vaše možnosti mnohem širší. Proč se vrhat do plné verze, když vám mohu nabídnou smrt na poloviční úvazek?"
Musela jsem se zatvářit opravdu tupě, protože se havajský kravaťák hned dal do vysvětlování.
"Firma Amortis s.r.o. vám umožní trávit polovinu kalendářního roku mezi živými, přičemž vaše jméno bude zaneseno do registru mrtvých, díky čemuž nebudete moci opět zemřít. Tím pádem vás čeká šest měsíců nesmrtelnosti v roce."
"A co těch zbylých šest?" zeptala jsem se. Téměř vzápětí jsem si hořce uvědomila, že se tomu šaškovi podařilo vzbudit mou zvědavost. Smrtčino prskání a chrčení mě v tomto ohledu totiž celou dobu podporovalo.
"Strávíte je v Zásvětí, stejně jako všechny zemřelé duše. S tím se bohužel nedá nic dělat, ale lepší tam strávit půl věčnosti než celou."
"To jistě," souhlasila jsem. Bohužel se v mé mysli začalo rodit podezření, které na onu lákavou nabídku vrhalo temný stín. Nemohla jsem se nezeptat. "A co za to?"
"Ó, vidím, že si rozumíme. Pochopitelně nemohu takové luxusní služby poskytovat jen tak, že ano. Tak zaprvé si nebudete moci ponechat své jméno, zadruhé budete se muset podrobit jisté vizážistické úpravě. Uživatelé našich služeb totiž musí být snadno rozpoznatelní od ostatních duší. No a nakonec se také předpokládá, že výměnou za své položití se stanete mou zaměstnankyní."
Já tušila, že někde bude háček. Už od začátku těch jeho velkolepých keců jsem si říkala, že přede mnou stojí nějaká odrůda ďábla nebo jiná adaptace na pokušitele. Přečetla jsem příliš mnoho pohádek na to, abych mu tak snadno skočila na špek.
"A co by případně obnášelo to 'stát se vaší zaměstnankyní'?"
"Nic! Vůbec nic! Protože tady se nikdo ničím zaměstnancem stávat nebude! Tady se podepíše doznání ke skonu, dá se dohromady zápis do registru a bude to. Žádný pitomý dohody, Amortisi!" rozčilovala se Smrt, zuřivě gestikulujíc kostnatými pařáty.
"Ale má drahá, to opravdu nesnesete ani špetku konkurence?" opáčil žoviálně Amortis.
Obešel Smrtčin stůl a položil jí dlaně na ramena.
"Jen posuďte, slečno. Vše, co tato mladá dáma postrádá, mám já na skladě. Má fyzická konstituce obsahuje širokou škálu tkání, nikoliv jen kost a chrupavku. Jsem otevřený novým věcem, zatímco má kolegyně všechny nové věci zavrhuje. Já píšu smlouvy v MS Wordu dva ticíce sedmičce, tady Smrtka je škrábe na pergamen."
Smrt vypadala, že její neexistující srdce dostane infarkt. Všelijak se vrtěla a syčela, avšak z Amortisova sevření se z nějakého neznámého důvodu nemohla vymanit.
"A navíc," zvýšil hlas kravaťák, "když uzavřete smlouvu se mnou, dostanete dárek v podobě tohoto firemního hrnečku," zazubil se a v ruce se mu v tu ránu zhmotnil keramický šálek. Potisk zobrazoval Amortise s optimisticky vztyčeným palcem.
Co říct... Vždycky jsem měla slabost pro originální nádobí. No a ať už pracovat pro Amortise znamenalo cokoliv − co mohlo být horší než smrt?
To jsem ovšem ještě netušila, že půl roku budu v Zásvětí prodávat leštěnku na kosti a zbylých šest měsíců agitovat ve sněmovně za asistovanou sebevraždu. Že jsem se upsala modernímu peklu, to mi došlo až po třetím volebním období. Firemní hrneček jsem pak rozdupala.
Žádné komentáře:
Okomentovat